Růženka, vřetenem zraněna,
na hradě šípkovém staletí spala.
Snila tam o princi.
A cesta snů, byt' mečem ražena,
přes trny k polibku vedla.
Jenže princovcé dávno už zemřeli,
trní se rozrůstá a Růženka spí,
sní stále o muži,
o tom jak sklání se k ní.
Muži však,
s pancéři na očích
v kosmických rychlostech
přehlédli hrad.
Babice s vřetenem jízlivě šeptá:
Štěstí, hledejte štěstí,
holoubci moji, orlové neposední.
Ve vlastním mozku,
v zákrutech chromozomů,
ve sprškách neutrin,
v magmatu planety Kvé Tři,
v epicentru jaderných sil.
A Růženka spí, o muži sní,
o tom že brzy už skloní se k ní.
| |
Staňa Sýkora, Miláno 1969
| |
|